Francois Villon

Francois Villon /Wikipedia/

21. července 2008 v 16:57 | Administrátor
François Villon (1431 Paříž - 1463 či později) byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti).
Roku 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem.
Dobová malba Dobová malba
Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen (jednalo se o různé souboje, šarvátky v opilosti, atp.) - 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu.
Byl zapojen do loupení a dokonce i vraždy, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, zde napsal podstatnou část Testamentů, avšak poté dostal amnestii, byl vyhoštěn z Paříže a od té doby se o něm nic neví.
Verše psal pod pseudonymem Vaillan. Známé jsou jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada. Ve svém díle kritizuje společnost. Vysmívá se pastýřské poesii psané šlechtici, jelikož to byla díla pokrytecká - sami žili ve městech v luxusu a o venkově neměli ponětí.
O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer (na začátku 20. století). Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková (2. polovina 20. století), která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fišerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně.
Některými literárními kritiky byl označován za prvního prokletého básníka.

[editovat] Dílo

Pro Villona je typický oxymoron - básnický obraz, kde spojuje neslučitelné.

[editovat] Životopisné knihy

[editovat] Ukázka

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
François Villon
Projekt Gutenberg
Projekt Gutenberg obsahuje plné texty děl autora:
Projekt Wikisource obsahuje související původní francouzský text:
logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu
(obě ukázky přeložil Otokar Fischer)
Balada
kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět,
jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský.
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím "dobrý večer", jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -
srdečně přijat, každým odmítán.
K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.
Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

Čtyřverší
jež, složiv svou Závěť, napsal
Pařížan Villon
v pařížském Châteletu,
odsouzen k smrti oběšením
Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná, oč je zadek těžší.
Pahýl -Tento biografický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

Balada o jazycích klevetníků

21. července 2008 v 16:54 | Administrátor
Vem arzenik a olovo tam vlej,
posypej sírou, co se svařilo tu,
nehašeným to vápnem zamíchej,
pak rozkrájej tam propocenou botu
a z židovky tam vetři nečistotu;
z malomocného opatři si hlen,
žluč z vlků, lišek, jezevců a fen,
s utrejchem svař to, zalej do aspiku,
aby to bylo hodně ostré jen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků!

Z mozečků koček přísadu tam dej,
těch, co se bojí vody - tak půl lotu -,
dále - což nepřijde tě laciněj -
ze vzteklé čubky něco slin a potu
a z leklé tresky ploutevních dvé hrotů.
Potom to nakap do smrdutých pěn,
do nichž byl krysí čumák namočen,
v nichž plovou pulci obojživelníků
a v nichž byl potěr z ropuch rozetřen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků!

Té směsi se jen dřívkem dotýkej,
sic by tě ohrozila na životu;
dvě kapky krve do ní zakvedlej,
co ranhojiči stříkly na kalhotu,
a pak tam seškrab ještě horší slotu:
vřed z rakoviny, otok zpuchlých vén
a koneckon>
Z těch lahůdek-li ragú připraven,
proceď jej plátnem z podělaných plen -
to lepší je než lít to do cedníku;
trus prasat vem, to zvlášť si připomeň,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků!

Balada o drobnostech

21. července 2008 v 16:54 | Administrátor
Znám mušku v mléce tonoucí,
znám, šat jak lidi přejinačí,
znám slunný čas i vichřici,
znám jabloň, kde se plody zračí,
znám strom, jejž čerstvá míza smáčí,
znám vše, co stejné, neměnné,
znám, kdo jsou pilní i kdo štváči,
znám cokoli, jen sebe ne.

Znám drahý kabát po límci,
znám mnicha, jak se v kápi mračí,
znám pána, jde-li sloužící,
znám mnišku, v závoji když kráčí,
znám podle křiku, kde jsou rváči,
znám labužníky ztřeštěné,
znám sud, neb vína druh mi značí,
znám cokoli, jen sebe ne.

Znám koně, mezka, oslici,
znám těžký náklad, co je tlačí,
znám Blažku, Bělu po líci,
znám vrhcáb, pro nějž hoří hráči,
znám lživé sny, co vidí spáči,
znám Čechy bludem zmámené,
znám Řím, jenž mocí na blud stačí,
znám cokoli, jen sebe ne.

Znám vše, ač nic bych neznal radši;
znám chlapy mdlé i ruměnné,
znám Smrt, jež všechny pod zem vtlačí,
znám cokoli, jen sebe ne.

Balada

21. července 2008 v 16:53 | Administrátor
Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám;
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů;
kde světlý den, tam cestu sotva znám;
kde průzračnost, tam výkladem se minu;
svou znalost vděčím náhlým náhodám;
vše vyhrávaje, čím dál smolněji hrám;
dím "dobrý večer", jitro-li se skví;
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán;
mám vše, co chci -- nic na čem srdce lpí --,
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám;
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí;
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;
mně jedno, jsem-li šalbě vepsí dán;
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Ó, kníže, každý, kdo to čte nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran
 
 

Reklama